47. Přestat se bát... budoucnosti? (román Ve spirále osudu)

„To je prostě šílený!“ bránila se Míša a rozrušeně pochodovala po pokoji sem a tam.

„Jo, jako spousta našich zážitků a událostí v posledních několika měsících,“ podotkla jsem s klidem Angličana.

„Copak ty už seš s tím vážně naprosto smířená?“ optala se mě opatrně Rika.

„No, slovo naprosto bych zrovna nepoužila, ale řekla bych, že jsem na dobré cestě. Možná se ze mě stává flegmatik, možná jenom nemám sílu dál se něčemu vzpírat... Tak nějak mi dochází, že určitý věci se přece jenom stát mají, a čím víc se jim stůj co stůj snažíme vyhnout, bráníme se jim, tím víc nás to bolí. Tak si tak nějak začínám říkat, že prostě nějak bude, nějak se to vyvine... Ač to zní opravdu trochu jako slova nějakýho flegmatika, v lepším případě někoho, kdo hluboce věří tomu čemusi vyššímu, přestávám se bát... budoucnosti.“

Holky koukaly, jakože jim to hlava nebere.

„Prostě...“ pokračovala jsem, „zkuste si představit, že vaše duše si před narozením určily nějaké zkoušky a cíle, s nadhledem, ale zároveň plně vědomy toho, zda jste schopné to zvládnout a jak. Kdy jindy můžeme být moudřejší, láskyplnější a objektivnější, prosty všch sobeckých pohnutek, bez tužeb ega? Ano, právě v té době mezi zrozeními do fyzického těla.“

„Zní to opět šíleně, ale dává to smysl a... právě ten pocit bezpečí, po kterém právě teď všechny tak toužíme,“ připustila Zora.

„Jo, je v tom ta vyšší spravedlnost a dokonalost,“ přidala se Rika.

„Sakra, zas máš pravdu, když to tak vezmu kolem a kolem...“ ozvala se po chvíli vnitřního boje i Míša. „Je to zatraceně těžký dokázat to takhle brát, když si to v první chvíli představíš... Ale jde to a následně to dává úžasnou lehkost v prožívání života...“ Znovu rozčileně potřásla hlavou. „Neuvěřitelný, co všechno si člověk může najednou uvědomit, jaká odhalení se mu naskytnou...“

„Zkusme takhle žít...“ vydechla tiše Zora. „Nebát se, nestěžovat si na osud, věřit v moudrost a lásku vlastních duší...“

„Jo, zkusme to,“ kývla nadšeně Rika.

„Nechat se unášet tam, kam nás to bude směřovat. Bez obav a s vírou, že takhle je to správně, takhle to má být...“ doplnila ji Míša taktéž uchvácená tou myšlenkou.

„...a s pocitem, že jsme stále v bezpečí, ať se děje cokoli,“ dodala jsem ještě s úsměvem.

Bylo nám jasné, že představa je to nádherná, ale její úskalí poznáme hned při první těžké zkoušce, která nás potká. Dokážeme porazit svůj strach? Dokážeme transformovat, přeměnit tento mocný, destruktivní pocit v jeho opak? A tolik tím získat...

Nejspíš se nám to nepodaří hned napoprvé, ale časem... všichni najdeme tu sílu a důvěru uvnitř nás. Důvěru v nás.