48. Velké příprava (román Ve spirále osudu)

„Blahopřejeme k výhře v básnické soutěži o volné vstupenky na koncert skupiny Destiny´ Boys, který se uskuteční 24. října v Praze!“ četly jsme s Rikou téměř totožná oznámení a skákaly jsme u toho radostí jako malá děcka.

„Jo, tak to je fakt bomba, kterou jsme očekávaly téměř bez pochybností,“ konstatovala naoko s nadhledem Míša. „Jsou tam ještě nějaká jiná důležitá fakta k tomu se vztahující?“

„Nepochybně ano,“ oznámila jí vesele Rika. „Každá z nás si může vzít s sebou nějakou šťastnou kamarádku, kamaráda či jinou blízkou bytost.“

„To je ale překvapení! Tak my pojedeme všechny čtyři?!“ hrála Míša překvapenou.

„Že si seš tak děsně jistá, že vezmou právě mě a tebe, čéče!“ rýpla si do ní Zora.

„By se mnou jinak nevydržely! Teda Nikouš jako má sestra rozhodně!“ osvětlila jí to drsně Míša.

„Tak to je mi nad slunce jasný,“ pronesla jsem. „Takže, Riky, bereš si s sebou Míšu nebo Zorku?“

„No, nerada bych si někoho znepřátelila, proto takticky nechám rozhodnutí na holkách,“ zašklebila se provokativně Rika.

„Vy furt řešíte takový... prkotiny! Radši v tom ukrutným dopise zjistěte, kdy tam máme dorazit, jak to bude s ubytováním, ecetera, ecetera!“ rozjela se překvapivě Zora.

„Á, tady někomu haprujou nervičky,“ zamrkala na ni sladce Míša. „Nedramatizuj to, Zorouši, všechno se jistě včas dozvíme. Tak jak je to, výherkyně naše dobrotivé?“

„Kdybych tě neznala, skoro bych tě podezírala z podlejzání, brouku,“ popíchla ji Rika.

„Tak to mě asi ještě pořád neznáš dostatečně, protože jinak bys to ani z pusinky nemohla vypustit!“ zazubila se na ni Míša. „Ale chybami se člověk učí, takže se poučíme a půjdeme dál. Jak zní odpověď?“

„Ubytování máme, dva dny a jedna noc v hotelu stejném jako klucí!“ zajásala jsem s očima stále ještě zabodnutýma v lejstru. „Ovšem dopravit se musíme na vlastní náklady... No, to snad nebude zas takový problém...“

„Máte štěstí, že budete mít s sebou jednoho výtečného průvodce, který zná Prahu a její okolí jako své... rodiště!“ ozvala se pohotově Zora.

„Kurňa, to se ale šikne!“ ulevila si nadšená Míša. „To jsou mi ale trapné ´náhodičky´!“

„Pravda svatá, že náhody neexistujou,“ odkývala jí to Zora. „Takže už jen na to psychicky připravit naše drahé rodiče, vydyndat z nich penízky na cestu a můžeme začít balit!“

„Jak jednoduché!“ zavýskala jsem, až se holky málem svalily s infarktem k zemi. „Akorát si nejsem jistá, jestli budou ti naši rodičové taky tak nadšení, že se budeme potulovat kdesi po matičce stověžaté.“

„Musíme oprášit své svatozáře, nasadit si je a vyrazit se sladkými úsměvy a sliby do bitvy,“ přednesl svůj jednoduchý, ale velmi účinný plán náš ostřílený stratég jménem Míša.

„Vítězství bude naše!“ dodaly její odhodlané následovnice Rika a Zora.

„Tak fajn, good luck,“ zaculila jsem se jenom.

„Hodně štěstí potřebovat nebudeme, páč pokud se s nima máme setkat, nebude žádných překážek!“ vysvětlila mi polopaticky Míša a já už radši neodporovala. Z jejího výrazu mi bylo jasné, že je fakt lepší být v jejím ´vojsku´, tedy na té její straně.