7. Poselství... odnikud? (román Ve spirále osudu)

Ještě téhož večera jsem se rozhodla začít se svým soukromým úkolem - první lekcí automatického psaní.

Poměrně rychle jsem se dostala do velmi uvolněného stavu, což pro mě, člověka nízkotlakého, jak si s veselým nadhledem říkám díky svému nízkému krevnímu tlaku, není a nikdy nebylo těžké. Nepřemýšlela jsem, což už bylo trochu složitější, jelikož mám sklony pořád si o všem sama se sebou vést monolog, naštěstí jen v duchu. Tedy převážně, abych byla upřímná. Prostě jsem nechala myšlenky jen tak plynout mou myslí, pozorovala jsem je jako oblaka na modré obloze, neuchopitelně, volně... a přitom se mi začala ´ukazovat´ slova... Hned jsem je automaticky zapisovala, aniž bych o nich přemýšlela...

Po určité době nastalo v mé mysli ´ticho´ - slova přestala přicházet.

Položila jsem tužku, poděkovala a pomalu otevřela oči.

Papír přede mnou byl posetý písmem, které bylo jen těžko čitelné, ale to mě nijak nepřekvapilo – s otevřenýma očima taky píšu jako doktor. Naštěstí jsem to po sobě zatím vždycky nakonec rozluštila.

Dala jsem se tedy do čtení následujícího textu – Niko, jsem tvůj anděl strážný, jmenuji se Mišel. Ano, přesně takhle se jmenovala tvá imaginární kamarádka, se kterou sis v dětství povídala svým vlastním jazykem. U andělů neexistuje pohlaví, měníme jen vzhled podle toho, jakou vlastnost potřebuje náš chráněnec momentálně vyzdvihnout. Vybrala sis mě a pojmenovala v „nebi“ před dávnou dobou na počátku věků. Jsi velmi stará duše, moudrá a silná všemi zkušenostmi, kterými jsi se rozhodla projít během všech svých životů. Ano, vím, že jsi odmalička cítila, že tu nejsi poprvé, na téhle planetě, na tomhle světě. Nejsi tohle tělo, jsi nesmrtelná duše v pomíjivé schránce. Všechno, co ti říkám a mnohem, mnohem víc hluboko uvnitř tušíš, jen si musíš začít na všechno pomalu rozpomínat. A já ti budu pomáhat – já, tvé vyšší Já a spousta dalších ochránců, kteří tě obklopují. Je jich nádherný, obrovský zástup, Niky. Něžně a nenásilně vedou tvou krásnou duši ke znovupoznání Všehomíra. Opatrně ti vyjevíme cestu, kterou jsi prošla, stejně jako i místo, odkud přicházíš ty a všechny duše v tomto nekonečném vesmíru. Jsme stále s tebou, stačí jen požádat o pomoc či radu vždy, když ji budeš potřebovat. Čekáme jen na tvé zavolání, na tvou prosbu - nic víc nepotřebujeme, nic nežádáme, toť naše naplňující poslání. S láskou tvůj Mišel.

Asi nemusím říkat, že jsem zůstala naprosto ochromená, ohromená, prostě paf na pěkných pár dlouhých chvil. V těch několika řádcích bylo tolik... a já ´věděla´, že všechno je naprostá pravda. Nic uvnitř mě ani na chvíli nezapochybovalo. Bylo to jako najít zapadlý list papíru s poselstvím, které jsem kdysi sama napsala. Každé slovo hluboce rezonovalo s mou nejhlubší podstatou, promlouvalo s neochvějnou jistotou k mému nitru.

Ano, už jako dítě jsem byla ´zvláštní´ pro své okolí. Dokonce mi silně utkvěl v mysli jeden téměř neuvěřitelný zážitek – chvíle, kdy jsem si v dětství snad jen na krátkou vteřinu uvědomila, že nejsem tohle tělo... Pocit, že jsem ´něco´ v tomhle těle, hledím skrze ně ven... V podstatě nepopsatelné, ale naprosto jasně jsem si to tenkrát uvědomila. A ten pocit ve mně přetrvává, stejně silný a jasný jako tenkrát...

Hu, tolik silných podnětů během jednoho dne – to byla opravdu hotová smršť pro mou psychiku. Až jsem si musela vzpomenout na poznámku o Vodnářích, kterou jsem nedávno někde četla.

Genius či blázen? Jak tenká je hranice mezi těmito dvěma protiklady. Co všechno dokáže lidská bytost unést, aniž by totálně zešílela?Takové myšlenky už začaly spouštět v mé hlavě pěkný alarm – pozor, přetížení!

Během pár minut jsem byla v pyžamu ve své posteli, připravená fyzicky ke spánku, psychicky už dávno napůl v říši snů...