73. Poslední kroky přes práh dospělosti - román Ve spirále osudu

Jak jsem řekla Keithovi, tak jsem taky udělala. Ponořila jsem se do učení na státnice z angličtiny a život ubíhal tak nějak klidně, možná až trochu nudně. Ale já věděla, že tyhle stojaté vody zase jednou něco pořádně rozčeří, a proto jsem si tohoto požehnaného oddechu opravdu vážila. Navíc mi bylo jasné, že až dodělám ty zkoušky a namířím si to do Irska, bude to víceméně smršť s občasnými chvilkami na lehké vydechnutí. Všechno to zamotané mezi mnou, Keithem a Sashou se začne rozuzlovat a potřebujeme nabrat opravdu hodně síly, abychom to dokázali rozdýchat s co nejmenšími problémy. Až se ty staré rány naplno otevřou, musíme být prostě ´v kondici´.

S Keithem jsme si každý den psali nebo volali. I on se ponořil do své práce, aby tak překlenul to období našeho odloučení. Občas jsem se ho zeptala, jak to má se Sashou, ale žádné zvláštní pokroky k lepšímu jsem nezaznamenala. Naopak – párkrát po sobě docela ostře vyjeli. Keith to viděl tak, že ho Sasha provokuje. Ale já měla spíš pocit, že ho prostě nutí postavit se tomu svému problému - neustálému žárlení a majetnickým sklonům vůči mně. Párkrát jsem si psala i se Sashou. Nehodlala jsem se ani jednoho zastávat, ale u Sashe jsem měla pocit, že na sobě narozdíl od Keitha opravdu pracuje a hodně pokročil. Nedělal Keithovi naschvály. Keithovi vadil Sasha už jenom tou svou určitou přítomností v mém životě.

Někdy v březnu mi Keith nadšeně oznámil, že už má pro mě vyhlédnutou rodinu, kde bych mohla pomáhat s malou holčičkou. V létě jí budou dva roky a její máma by potřebovala začít někdy v září pracovat. Přes léto bychom se s malou seznámily, a pak bych ji začala hlídat sama. V podstatě počítal s tím, že zůstanu i po prázdninách...

A velké plus bylo, že se stejně skvělou zprávou přišla i Rika. Jaké to překvapení!

“Tak co, Míšo? Jdeš s náma?” zeptaly jsme se opatrně jednoho dne já a Rika mé sestry.

“Už jsem se rozhodla – zůstanu zatím tady. Ráda s vámi v Irsku strávím nějaký ten týden o prázdninách, ale nezůstanu tam. Bude to lepší i pro mamku s taťkou, abychom jim nevylítly z hnízda obě najednou. Ale hlavní důvod je prostě to, že mě tam nic netáhne. Teda kromě vás dvou,” rozesmála se Míša na závěř svého proslovu, a pak ještě dodala. “Jsem moc ráda, že jdete spolu a navzájem se tak v novém prostředí podržíte. Já vás budu jistit odsud.”

“Dobře,” hlesla jsem jen smířeně. Na jednu stranu jsem byla fakt ráda, že tu někdo zůstane s našimi rodiči. Vypadalo to, že to má Míša jasně srovnané v hlavě i v srdci. Věděla jsem, že to ona opravdu umí.

Zora dostala od Colina pár tipů na školy v Irsku. Nakonec se rozhodla, že si ještě udělá jazykovku ve své vlasti, a pak si podá přihlášku do Irska. Potřebovala se ještě v angličtině zdokonalit a... měla jsem pocit, že tu prostě nechtěla nechat Míšu samotnou. I za tu cenu, že bude mít ještě dalších pár měsíců s Colinem vztah na dálku.

A přišel zkouškový měsíc červen. Míša se Zorou složily maturitu a já s Rikou jsme naše státnice z angličtiny taky úspěšně zvládly. Holt randění s anglicky mluvícími kluky přineslo výhodu i v tomto směru. Pomalu se v našich životech otevíraly dveře do nového světa, kde jsme se měly stát samostatnými bytostmi. Téměř hmatatelně jsem cítila, jak moje víceméně bezstarostné dětství a příjemné období dospívání končí a nostalgicky mi mává na rozloučenou...