75. První den společného života - román Ve spirále osudu

Za veselého povídání jsme s Keithem dojeli až k jednomu domu.

“Tak, a jsme doma,” prohlásil spokojeně. Vystoupil a otevřel mi dveře od auta. “Prosím, slečno!”

Pomalu jsem vystoupila. Trochu jsem měla obavy, aby to se mnou neseklo.

Rozhlédla jsem se a ze všeho nejdřív mi učarovala zahrada. Nádherně zelená tráva, keře, stromy a těch barevných květů... Dům se v té pestré záplavě téměř ztrácel. Ale dokresloval ji jakousi svou honosnou tajemností. Ten výhled mi cosi připomněl... Jakobych tohle místo už odněkud znala. Nebo mi ho opravdu silně připomínalo.

“Račte, madam!” Keith otevřel branku do zahrady a něžně mě vzal za ruku. S tlukoucím srdcem jsem ho následovala.

Mlčky odemčel a společně jsme vešli do domu. Byl opravdu nádherný. Snad jen trochu moc přepychový. Připomnělo mi to Míšina slova, že se na mě Keith snaží udělat po všech stránkách dojem.

“Páni, ten je ale obrovský...!” hlesla jsem překvapeně. “Nebojíš se tu sám?”

“No, to už bych neřešil. Koupil jsem ho teprve před pár týdny. Ale teď se v něm rozhodně bát nebudu! Vždyť tu budeš se mnou!” usmíval se spokojeně.

“Je vážně kouzelný... Má v sobě cosi tajemného... Něco jako byl dům těch tří sester čarodějek v jednom seriálu... Působí to tu na mě opravdu harmonicky,” přemýšlela jsem nahlas.

“To byl úmysl, lásko,” přiznal mi ochotně. “Všechno, co se týká tebe, je tak zvláštní, fascinující, kouzelné a mystické... Tenhle dům nesmí být výjimkou.”

Vděčně a šťastně jsem ho objala a dlouze políbila na rty. “Tak kéž jsme tu spolu šťastní...”

Keith mě provedl celým domem. Ve spodním patře byl rozlehlý, prosvětlený obývák, kuchyň s jídelnou, prostorná koupelna a terasa. Nahoře tři krásné pokoje, koupelna a nakonec jsem měla možnost obdivovat ložnici. Útulná místnost s dubovým nábytkem, manželská postel, vstup na balkon směřující do zahrady.

“Ta postel je jak přímo pro královský pár!” zasmála jsem se obdivně.

“Však to je záměr! Abychom se tu cítili jako král a královna...” usmál se provokativně.

V této poslední místnosti jsme se zdrželi o dost déle než v těch ostatních...

“Ještě tě musím na něco upozornit,” pronesla jsem do posvátného ticha v Keithově bezpečném náručí.

“Mám se bát? Teď, když jsem před tebou navíc takhle naprosto odhalený...” optal se provokativně a přitáhl si pokrývku až k nosu.

Nejdřív jsem se musela dostat z toho záchvatu smíchu, než jsem mu byla schopná objasnit svá slova. Toho ruměnce na tváři jsem se však ještě docela nezbavila.

“To né. Jen chci, abys věděl, že tohle všechno neberu jako samozřejmost. Nehodlám si tu žít jako nějaká princezna a nic moc nedělat. Jednak bych se cítila nepříjemně a taky by mě to nebavilo. Ať už to s tím hlídáním dítěte dopadne nebo ne, musím někam chodit do práce a přispívat na domácnost.”

“No jo, s tím jsem počítal. Sice by se mi líbilo, kdybys byla jenom se mnou, jezdila s námi na turné a tak, ale je mi jasné, že by to nefungovalo. Teda aspoň ne napořád,” odkýval mi to smířeně. “Ale to se časem všechno doladí samo za pochodu. Berme to v klidu. Dneska bychom si měli jenom užívat ten náš velký první den ve společném domě... a společném životě...”

A tak jsme si užívali. Především jeden druhého.