78. Zatím stále pohodička... - román Ve spirále osudu

“Tak zatím čáu! Napíšem si a co nejdřív se sejdeme. A taky si musíme ukázat, kde kdo bydlí a jak se tam dostaneme. Vzájemná návštěvnost bude hojná, hádám,” loučila se Rika s těmito slovy a já se Zorou jsme jí to jen vehementně odkývaly.

“Jasně. Taky kouknu do mailu, jestli jsem někomu příliš nechyběl,” řekl a následoval mě. 

Napsala jsem rodičům a Míši o uvítacím večírku v Irsku, o domě a tak dále, prostě všechno to úžasné, co jsem tu zatím prožila a jak moc se mi tu líbí. 

“Hele, píše mi Lorna, že by tě s Danielem rádi poznali. To jsou rodiče malé Avy (čti Eivy), co ji budeš hlídat. Tedy pokud si padnete do oka... O čemž v podstatě nepochybuju,” oznámil mi Keith a hned mi přitom také objasnil svůj pohled. 

“Super, nemůžu se dočkat!” zajásala jsem. “Kdy se jim to hodí a zároveň tobě?”

“Zítra mám ještě volno, tak jim hned napíšu, jestli se můžem stavit, chceš?” navrhl zamyšleně. 

“Dokonalý!”

“Fajn, fajn...” přikyvoval zapáleně a hned odepisoval.

Najednou jsem si všimla, že mi právě přišla nová zpráva. Od Sashe. Trochu rozhozeně jsem polkla a otevřela mail. 

“Ahoj Niky, moc tě zdravím a přeji ti, aby ses u nás v Irsku co nejdříve zabydlela a zamilovala si to tu. Brzy se uvidíme. Měj se co nejlépe. Těším se na setkání, Sasha.” 

Na jednu stranu jsem byla ráda, že je vztah mezi mnou a Sashou jakš takš vyrovnaný. I když mi bylo jasné, po jak tenkém ledě se pohybujeme. Zvlášť teď, když si budeme tak blízko. Rozhodla jsem se zatím neodepisovat a zavřela mail. 

Keith mezitím také dopsal svoji zprávu. “Co takhle zajet někam na výlet? Trochu poznat zdejší krajinu...” navrhl. 

“Jo, to bych moc ráda!” souhlasila jsem nadšeně.

A tak jsme strávili další nádherný den poznáváním okolí našeho nového společného domova.