79. Noví přátelé i učitelé - román Ve spirále osudu

A tak jsme druhý den vyrazili na seznamovací návštěvu za malou Avou a jejími rodiči.

“Ava bude mít v srpnu druhé narozeniny a já bych ráda začala zase tak trochu pracovat. Vlastně mi bylo naznačeno, že je v mém zájmu, abych začala, jinak bych o tu práci mohla přijít. Chci se malé, samozřejmě, stále co nejvíce věnovat...” objasňovala mi Lorna svou situaci. 

“Ráda ti pomůžu i s domácností, prostě se vším, co zvládnu,” pochopila jsem její obavy. “Je mi jasné, že ať už máš svou práci ráda sebevíc, vezme ti určitou energii, a když pak přijdeš domů... Raději si pohraješ s dítětem, než aby ses věnovala uklízení a vaření.” 

“Páni, ty jsi ale vnímavé stvořeníčko!” zasmála se upřímně mile překvapená Lorna. “Domluvím si sice paní na pravidelný větší úklid, ale i tak...” 

“Však my se o něco málo s Avou dokážeme postarat a ještě si z toho uděláme zábavu, to budete koukat! Viď, broučku!” pohladila jsem něžně holčičku po zlatých vláskách. Tvářila se jako andílek a rošťácky se po mých slovech zasmála. 

“Mám pocit, že si budete rozumět,” ozval se taky Daniel. 

“Jó, holky mají společnýho víc, než se zdá. Například obě jsou roztomilé jako panenky, a přitom jsou pro každou rošťárnu,” rozhrábl to Keith. 

“Ujišťuju vás, že já už jsem fakt schopná rozeznat vhodné meze,” bránila jsem se se smíchem. 

“To je dokonalá kombinace – mít v sobě pochopení pro dětskou duši, a přitom být schopný určité disciplíny,” koukl na mě Daniel rentgenovým pohledem. 

“Jak jsem zatím Niku poznal, dokáže vyjít snad s každým. Prostě rozený diplomat! A navíc tak láskyplný a roztomilý...” odhalil jim Keith opět něco ze svých zkušeností s mou maličkostí. 

“Jakže už jste spolu dlouho? Vypadá to, že tě dost dobře zná,” kroutila pobaveně hlavou Lorna. 

“Pokud vím, tak Keith ještě o žádné dívce tak zapáleně nemluvil,” přidal se Daniel. “Že by konečně našel svou ´femme fatal´?” “Tak o tom nepochybuj!” odpověděl Keith důrazně. “Nika je moje osudová žena a žádná jiná jí nesahá ani po kotníky!” “Nepřeháněj! Prostě každý si sedne s někým jiným... A teprve spolu začínáme žít. Až čas ukáže, jak se dokážeme shodnout v obyčejném životě,” krotila jsem ho. 

“Hlavně abys ji svou láskou neudusil! Ona opičí láska se nemusí týkat jen lásky rodiče k dítěti,” zasmála se provokativně Lorna a já zřetelně cítila, jak přesně se trefila na Keithovo nejslabší místo. 

“Jen počkej, až přijdou děti,” přiklonil se na stranu své manželky Daniel. “To je teprve opravdová zkouška vztahu, kámo!” 

“Tak o tom nepochybuju...” hlesl trochu rozmrzele Keith. 

Pak jsme raději pomalu stočili řeč na jiné téma. Na Lorninu práci, taky Danielovu, naše koníčky... A hlavně jsem si pohrála s Avou a poznala, jaká je to úžasně vnímavá, láskyplná a zvídavá bytůstka. Cítila jsem, že si budeme rozumět a jedna druhou hodně naučíme. Protože v každém vztahu, který navážeme, získávají všichni zúčastnění cenné zkušenosti. Ať už jsou jim dva roky nebo dvacet let. 

“Tak jsme domluveni,” loučili jsme se asi o dvě hodiny později. 

Pomalu jsme se s Keithem vraceli domů. Šli jsme pěšky. Bylo to jen kousek od našeho domu, což byla další velká výhoda. 

Po cestě jsem se rozhlížela po zajímavých místech, kam bych mohla s malou Avou chodit na procházky. 

“Co na ně říkáš?” optal se Keith. 

“Rozumní a zároven milí a citliví lidé,” popisovala jsem své pocity. “Hned mi přirostli k srdci.” 

Keith se trochu ironicky zasmál: “Dej mi vědět, až potkáš někoho, kdo ti k srdci nepřiroste.” 

“Haha,” zašklebila jsem se na něho naoko uraženě. “Bohužel, i tací se najdou, o tom nepochybuj. Ale pokud bys měl po boku radši někoho víc protivnýho, nesnesitelnýho... Prosím!” 

“Nestraš!” nasadil vyděšený obličej. “Já už s jakýmkoliv hledáním životní partnerky skončil! A jsem za to strašně vděčný...” Poslední slova vydechl se známým zamilovaným pohledem v očích. 

“Ale jdi ty! Pořád o mně básníš, jako o nějaké dokonalé bytosti, ale já mám taky svý chyby! Jenomže když je člověk zamilovaný, má tendenci ty horší věci přehlížet.” 

“Neber mi iluze, miláčku,” zaprosil s napůl nešťastným kukučem. 

“Jak chceš. Jenom si opakuj, že chodíš s obyčejným člověkem, s žádným andělem nebo vílou, jasný? Ona by taková čistá duše stejně nejspíš v tomhle světě ani nebyla schopná dlouho přežít...” 

“To bych tě měl možná trochu zkazit, abys mi někam nezmizela moc brzo!” vzal to s humorem. “K čemupak hříšnému bych tě tak mohl asi svést...?” 

“No, pokud máš na mysli to, co já, tak na tom vůbec nic hříšného není,” zaculila jsem se na něho provokativně. 

“Tos mě teda děsně, ale fakt děsně zklamala,” zatvářil se strašně zkroušeně. Ale pak se na mě zase podíval tím svým šibalským pohledem. “Na druhou stranu, když tím neděláme nic špatného... Nemusím tě k tomu nijak přemlouvat.” 

Jen jsem pokrčila rameny a vyzývavě na něho zamrkala. Rychle a rád pochopil.