9. V úsporném režimu (román Ve spirále osudu)

A nastal náš poslední týden před maturitou. Z toho učení už jsem kolikrát dostávala migrénu, ačkoli jsem ji nikdy předtím v životě neměla. Byly jsme s Rikou domluvené, že pokud na tom bude jedna z nás už hodně špatně, pošle té druhé esemeskou S.O.S. a vyrazíme si spolu někam ´vypnout do úsporného režimu´.

„Tak v jednu vyrážíme, čau,“ zopakovala jsem naše konečné rozhodnutí a zavěsila.

„Něco po jedné vrzla u našeho domu branka a začal štěkat náš věrný pes Bleik – Marika byla zde.

„Nazdar,“ pozdravila jsem ji vesele.

„No nazdar,“ opravila mě. „V takovým hicu jet na kole, to bude moje sebevražda!“

„Klid, je to jen kousek. Měj stále na paměti, že na konci cesty nás čeká chladivá vodička. No, dívej na Bleikáča, ten by jel hned, viď?“ kývla jsem směrem k naší uhlově černé příšerce, která divoce funěla a při zmínění svého jména zabývala ušima.

„Ten by na kole daleko nedojel,“ zakroutila hlavou a už si to šinula zpátky k brance. „Pohni, chci to mít co nejdřív za sebou.“

A tak jsme vyrazily.

Na tuto dobu bylo opravdu nezvyklé vedro a navíc musím přiznat, že ani jedna nejsme žádný sportovní nadšenec. Ačkoli když nás to někdy chytne, tak se to drží pořádně. Ne však teda dlouho...

„Ještě že je to tak hezky zařízený – k rybníku je to do kopečka, ale při životě tě drží myšlenka na chladivý cíl. Cestou zpátky už tě v cíli sice nečeká příjemné osvěžení, ale zase můžeš fičet dolů z kopečka a zchladit se jinak,“ obdivala jsem cestou tu důmyslnost.

„No jo, ty seš takovej trapnej optimista,“ houkla na mě Rika.

Tak už jsem radši mlčela a v duchu doufala, že jí třeba povzbudí ta ´tvrdá´ realita – u rybníka bude spousta kluků...

„Konečně!“ vydechla Marika, v podstatě můžu říct, že odhodila kolo někam stranou a praštila sebou do trávy.

„Vzmuž se, Riky, už jen vyndat deku a svlíct se do plavek!“ povzbuzovala jsem ji a házela omluvné úsměvy na lidi kolem, které zřejmě trochu vyvedlo z míry naše malé, pubertální divadýlko.

„Já už se do tý vody nedoplazím, jsem naprosto dehydrovaná a na konci svých sil,“ bavila se dál.

Slušně jsem odstavila naše bicykly ke stromu a šla uklidnit svůj vystreslý doprovod.

Rozložila jsem deku vedle ní a pomalu si sedla. „Hele, Riky, chceš sehnat zdravotnici nebo nějakýho hocha, aby tě odnesl do vody? Upozorňuju tě, že já tě do vody táhnout smykem nehodlám.“

Nahodila docela přesvědčivou grimasu tvrdě přemýšlejícího člověka, a pak osvíceně prohlásila: „No, když o tom tak přemýšlím, tak nejlepší by bylo něco mezi tím.“

„A jak si to, prosím, představujete, madam?“ nahodila jsem strojený úsměv zaměstnance jakési zajišťovací agentury. „Má to být svalnatý džentlmen ve sněhově bílých šatičkách zdravotní sestřičky? Nebo snad sestřička přebornice ve fitnes? Či je libo nějakého hermafrodita?“

„Blé!“ otřásla se zhnuseně. „Jen dvě možnosti se mi příčí: aby mě tam do tý vody odnesl hermafrodit, nebo jak se tomu nadává, nebo ty!“

„Ha ha, tak to si víš co!“ ohrnula jsem nos a otočila se k ní zády.

„Ale Niky,“ začala se rychle lísat, „já se tě nechtěla dotknout. Já jen chtěla, abys mi nabídla třeba takovýho... Briana...“

Otočila jsem se k ní a naše obličeje byly najednou příliš vážné. Seděly jsme tam pár krátkých minut a jen tak tiše hleděly na ty veselé lidi, co dováděli v rybníku.

„Měly bysme se do toho pustit,“ hlesla jsem s pohledem stále zabodnutým do vody.

„Jo, měly bysme to vzít do vlastních rukou,“ pokývala pomalu hlavou Rika.

„Zatím se snažili jen oni...“

„...a teď jsme na řadě my! Takže jak jsi daleko s tím automatickým psaním?“

„No, docela dobrý...“ přiznala jsem opatrně. Ale pak jsem jí bez dalších vytáček vyklopila co a jak. „Hele, Riky, přísahej, že tohle všechno zůstane jen mezi námi! Nikdo se o tom nesmí dozvědět, jasný?“

„Niky, to ti teda slibuju, protože mám takovej dojem, že by mi to stejně nikdo nevěřil. Měli by mě za blázna,“ ujišťovala mě a to dost surově jasným způsobem. A nejspíš jí to došlo. „Teda, ne, že bych tě měla za blázna, to ne... Ale většině lidí bychom tak určitě připadaly. Řekneme to akorát Míši, že jo.“

„Hm, jasně. Víš, mně to taky připadá šílený, já sama si připadám šílená, když o tom přemýšlím... Ale v srdci mám jasno, tam znám pravdu. Nejsem blázen, nejsem šílenec, moje srdce věří... absolutně. Tam jsem si jistá,“ vylévala jsem jí své pocity naprosto upřímně tak, jak jsem jen dokázala.

„Je to prostě na každým člověku jednotlivě, jestli chce věřit, jestli to dokáže. Většině lidí záleží především na tom, co jim říká rozum, naše mysl žádá důkazy... I my je jistým způsobem potřebujeme... Dokud nám to něco nevyvrátí nebo nedokáže na sto procent, tak toho nenechám, jdu v tom stále s tebou, to se neboj,“ přísahala mi zapáleně věrnost naší zvláštní společné ´věci´

„Jsem moc ráda, že mě v tom nenecháš. Věřím ti ve všem, co říkáš,“ ocenila jsem její proslov.

Marika se na chvíli zahleděla do země, a pak mi řekla něco, o čem jsem věděla, že právě to je její velký důvod k tomu, aby tohle všechno podstoupila. Tedy kromě našeho věrného přátelství – tím jsem si byla stejně tak jistá.

„Niky, já Briana miluju a chci zjistit pravdu o nás dvou jakýmkoliv způsobem. Nedávám to, co k němu cítím, nijak najevo, protože se toho tak nějak bojím... Je to opravdu silné, přestože on je tak daleko a v tuto chvíli tak nedosažitelný. To prostě nemůže být náhoda, to musí být osud!“

Tiše jsem kývla. Chápala jsem. Až příliš jasně.

„Niky, můžu se tě na něco zeptat?“ pokračovala po chvíli. „Nemusíš mi odpovídat, jestli nechceš, ale ráda bych věděla...“ Na vteřinu zaváhala, jestli to má udělat nebo ne.. „Niky...“ zvedla hlavu a zadívala se mi do očí, „řekni mi upřímně – ty miluješ Sashu?“

Někde v koutku duše mi bylo jasné, že se teď na to musí zeptat, a přesto mě ta otázka jaksi bodla u srdce.

„No... já ještě... nevím... Nejsem si jistá... Jakoby mě něco drželo zpátky...“ koktala jsem rozpačitě.

„Buď, prosím, upřímná, Niky, jsme přece nejlepší kamarádky, snad i víc, jestli tomu věříš....“ promlouvala mi do duše.

„Riky, něco ve mně se tomu tak strašně brání...“ zašeptala jsem.

Tázavě se na mě podívala.

„Já vím, že Sasha vypadá takový... ještě jaksi vnitřně nedozrálý... Jakoby se s ním nedalo mluvit o některých vážných věcech...“ pokračovala jsem stále tiše a dívala se někam za ni. „Ale pořád se mi o něm zdá, všude vidím jeho rozesmátý obličej... Stále dokola se mi vybavují ty chvíle, co jsme spolu prožili... Jak jsme se potápěli a hledali překrásné mušle, jak jsme se projížděli na člunech, hráli basket a tenis a... jak jsme byli v tom delfináriu...“ Nedokázala jsem tu vzpomínku vyslovit, tak byla silná. Zčervenala jsem a sklopila oči.

Rika zbystřila. „CO se stalo, Niky?“

„Riko, on není takový, jak si myslíme...“ zatřásla jsem náhle přesvědčeně hlavou.

„Jaký?“ nechápala.

„Když... když jsme byli v tom bazénu mezi delfíny, ukázal mi svého nejoblíbenějšího... Byli jsme u něho jen my dva, hladili jsme ho a blbli s ním... A Sasha najednou prostě ztichl a zadíval se na mě s tím delfínem... Tak zvláštně, jako ještě nikdy nikdo jiný... Řekl: Niko, ty jsi jako ten delfín, proto si tě tak zamiloval. Myslel jsem, že jen delfíni můžou být tak chápaví a milí, aniž by vyslovili jediné slovo...“

Nasadila nevěřící pohled: „Tohle že řekl Sasha?“

„Ano, Riky. On není žádnej rozvernej kluk, i když se tak často chová. On je člověk, který neříká hned každýmu, co cítí, co si myslí... Protože málokomu dokáže věřit... stejně jako já.“

Na chvíli mezi námi zavládlo ticho.

„Riky, promiň, že jsem ti to neřekla dřív...“ ozvala jsem se po pár nekonečných vteřinách. „Já jsem prostě ani sama sobě nechtěla přiznat, co se mi to vlastně stalo. A pořád se toho tak nějak zvláštně bojím. Těch svých citů k němu...“

Pokývala hlavou a milounce se na mě usmála: „Já se na tebe nedokážu zlobit a chápu tě. Potřebuješ čas a klid, aby sis udělala jasno.“

Po delší pauze jsem se vrátila k původnímu tématu. „Tak si sepíšeme pár důležitých otázek...”

“...které ti pak budu diktovat a ty jako kanál pro nějakého důvěryhodného duchovního rádce budeš zprostředkovávat odpovědi,“ navázala okamžitě plynule na má slova.

A měla jsem to spočítaný. I s úrokama.