93. Moje nové tajemství - román Ve spirále osudu

Vybrala jsem datum 19. února. A ten den nadešel.

Nikdo nic netušil. Nebo přece jenom někdo ano...? 

Obřad byl nádherný, dojemný, svatba jako z pohádky. Navíc na tak kouzelném místě - na zámku. 

“Tak, odteď už nejsi princezna, nýbrž královna,” zašeptal Brian Rice do ucha, když ji poprvé políbil jako svou manželku. 

“A ty už nejsi můj princ na bílém koni, ale moudrý král. Na čem chceš,” dodala vtipně Rika. 

Celá svatba se nesla v uvolněném, vtipném duchu. Protože právě takoví byli ti dva, co si toho dne před tolika svědky slíbili lásku a věrnost na celý život. Ovšem před Bohem si ji slíbili už mnohem dřív a na ještě delší dobu, než je pouhý jeden lidský život... 

Dobře jsme se bavili, tančili, povídali si, vtipkovali, prostě slavili lásku těch dvou šťastných novomanželů. 

Nemohla jsem si však nevšimnout, že mě Sasha po celou dobu poočku sleduje. Začala jsem tušit, že se zeptá... 

V jednu chvíli jsem se omluvila, že si musím odskočit. Místo na toalety jsem však zamířila ven na čerstvý vzduch. 

Během pár vteřin se tam objevil Sasha. 

“Co je s tebou, prosím tě?” zeptal se narovinu s obavami v hlase. 

“Copak mi to jako svědkovi nesluší?” optala jsem se v legraci, doufajíc, že ho snad přece jenom oklamu... 

Zbytečně. 

“Možná, že jsi všechny ostatní tam vevnitř oblbla, ale mě ne! Podívej se na mě a řekni, že jsi v pohodě!” trval na svém. Neochotně jsem se mu podívala do očí. 

Chvíli si mě rozladěně prohlížel. Pak najednou vytřeštil oči a zoufale vydechl: “Ty jsi těhotná...!” 

Uhnula jsem pohledem a zaujala obranný postoj. 

“Nemusíš mi odpovídat. Stejně jsem si jistý,” pokračoval smutně tichým hlasem. “Můžeš mi aspoň říct, jak dlouho to víš?” Nervózně jsem si skousla spodní ret, a pak mu potichu odpověděla: “Vlastně jsem to věděla hned od té chvíle, co se to stalo...” 

“To jsem zrovna slyšet nepotřeboval...” zarazil mě rozhozeně a rozpačiě si prohrábl vlasy. “Chci jen vědět, kolik dní!” “Týden...?” hlesla jsem nejistě. 

“Keith to, hádám, ještě neví, co? Jinak by se nám všem hned strašně rád pochlubil,” zasyčel. 

“Chtěla jsem mu to říct, až to budu mít potvrzené od doktora,” prohlásila jsem na svou obranu. 

“Proč? Víš přece, že se na svou intuici můžeš stoprocentně spolehnout!” pronesl sarkasticky. 

“Nevím, možná se s tím prvně potřebuju sama vyrovnat...” nebyla jsem si sama jistá. 

“...nebo prostě váš vztah není tak dokonalý, jak si namlouváš!” vyjel na mě protivně. 

Do očí mi vhrkly slzy. 

Sasha hned pochopil, že to přehnal. Rychle mě objal a rozrušeně šeptal: “Promiň, prosím tě, že jsem tak sobecky bezohledný... Myslím na to, co to dělá se mnou, a přitom tady jde především o tebe... a o to dítě, které taky za nic nemůže. Odpusť mi to, prosím, miláčku... Odpusť mi, že se tě pořád nedokážu vzdát...” 

Byla to zoufalá situace. To, že Sasha pořád nedokázal jít dál, žít svůj život beze mě, vzdát se té své zatvrzelé naděje, že opustím Keitha a budu s ním... A právě tímto okamžikem se ta jeho naděje hrozivě vytrácela...