Když svět dává odpověď... - báseň

Život se tak rychle mění,
co si člověk draze cení,
to, co být s námi navždy mělo,
dávno není,
vše zmizelo.

Lásku nepotkáš již více,
zhasla jako dohořelá svíce,
dříve než jsi stačil
novou zapálit.
Nikdo v budoucnu již nepozná
ten božský svit!

Světe, jak teď budem žít?
Jak tak máme svým osudům čelit?
Jak, když ztratili jsme
svou nejlepší zbraň?

Já vás, lidé, nemám právo soudit,
však říkám - své city si chraň!

Co mám já jen sama dělat?
Mlčet, modlit se a čekat?

Ne, ty musíš otevřít všem oči!
Vždyť váš svět se stále točí.
Tak zakřič jim to do uší,
snad poselství tvé dorazí až do duší...

A co mám vysvětlovat
té tlupě zaslepených lidí?
Víme oba, že tu hrůzu vidí,
a přece složí ruce do klína.
Rychle zmizí
přelétavá štěstí vidina.

Zakřič: "Země vstaň!
Vstaň a začni bránit práva svého bytí!
Pospěte si, lidé, než nenávist, ta saň,
do svých chapadel vás všechny pevně chytí.
Uvědomte si včas podstatu své existence!
Brzy možná nebude již cesty zpět!
Nehrajte si stále na ty zabedněnce!
Nenávist už chystá na hroby vám věnce,
bude pozdě pro vás, pro mě - jediný váš svět!

Marná snaha.
Neposlouchají mě a ani tebe.
Každá bytost uvěřit se zdráhá.
Najali si pro svůj konec nejlepšího vraha.
Dobré nebe, sami sebe!
Tak řekni jim tu krutou pravdu,
než spáchají svou sebevraždu!
Jaká je naše budoucnost?

Nenávist, nepřátelství, zlost...
Není žádná vaše budoucnost.
Co chcete, abych věštil za překrásné bludy,
když váš svět je bídný, nečestný a chudý?
Vždyť zabili jste nejušlechtilejší ctnost -
- zabili jste lásku,
svoji budoucnost!