Láska beze slov - báseň

Já tenkrát snila jsem
o lásce opravdové,
o té, co prý hory přenáší.
Však to, co jsem hledala,
bylo příliš snové,
nový den každý sen
navěky odnáší.

Tak měla jsem jen to své
vlastní nebe
a nic jiného neviděla...
Náhle jsem zaslechla
zavolat Tebe
ta slova, jež zachránit mě chtěla.

Ale já...
...nechci žádná slova,
nechci trpět znova,
láska je příliš krásná
k vyslovení,
ne slova, to ona všechno
změní...

Podals mi své ruce
a já bez ptaní
našla v nich tvé srdce
a vzala je do dlaní.

A měli jsme lásku -
- jen ty a já,
společně šeptali
slova osudná...

Žili jsme jen svoje tiché štěstí,
než přišla první vráska,
já dostala od života pěstí...
A kdo za to mohl?
Zase ta láska.

Jiné svěřils své srdce do dlaní,
co volá, křičí: "Miluji tě!"
Je jak malé, tvrdohlavé dítě.
Slova, slova, slova -
- na lhaní.

Ty jí věříš její lásku,
svět se s tebou rychle točí,
já nevydám ani hlásku,
za mě mluví moje oči.

Nechci žádná slova,
já nechci trpět znova,
má bolest je příliš krutá k vyslovení.
Zas je to láska,
kdo celý život mění.

Dává, bere,
hřeje, zebe...
...odcházím hledat
nové nebe.