Naše zámecké řádění ve Fontainebleau - Tři grácie postrach Francie 3

Vyspaly jsme se do růžova. Trochu jsme s mamkou zadoufaly, že budeme mít odpočinkový den, ale Ivča trvala na tom, že musíme někam vyrazit. Los nakonec padl na zámek ve Fontainebleau.

  "Hele, támhle je směrová cedule!" zajásala Ivča, když jsme kus od zastávky konečně našly něco, čeho jsme se mohly chytit. A že byl ten ukazatel pěkně zamaskovaný bujnou zelení... 

  Vyrazily jsme tedy daným směrem mírně do kopce mezi krásnými domečky a domy, zahradami a zahrádkami. Po cestě bylo na co koukat, nádhera. Jenže další záchytný bod nikde. Šly jsme trochu naslepo pořád lehce do kopce a došly do jakéhosi obrovského parku. Bylo načase někoho se zeptat. 

  Milý mladík Ivči řekl, že máme jít po cestě rovně. Jenže ta se po chvíli rozdvojovala. Bylo to padesát na padesát. Namátkou jsme prostě jednu cestu zvolily. 

  "Mám takovej pocit, že tady nemají turisty moc v lásce. Nejdřív nám milostivě podstrčí jednu lehce přehlédnutelnou ceduli , pak nás nechají napospas bloudit a nakonec nás pošlou rovno ke křižovatce, kde se musíme rozhodnout, jestli jít doprava nebo doleva..." přemýšlela jsem nahlas. 

  Procházely jsme nádherným parkem... Jenže cesta ne a ne skončit. Začala jsem být o pomstě místních turistům přesvědčená... 

   "Hurá, nějaká brána na obzoru!" zajásaly jsme s letními kilometry za zády a konečně něčím nepřírodním před námi. 

  Vešly jsme do dalšího menšího parku u jezera a nejdříve zamířily k občerstvení. Objednaly jsme si kávy a palačinky s čokoládou a usadily se u stolu s výhledem na vodu. Ivča zase chytla foťák a "šla po nás".

  Mamka nasadila poker face.

   "Trochu se zasmějte, né?!" vybízela nás Ivča. 

  Koukla jsem na mamku a rozhodla se ten její drsňácký výraz trochu vylepšit. Snažila jsem se ji rozesmát, ale skončilo to mým vlastním záchvatem smíchu. Což nakonec na mamku zabralo. Ale na focení to taky nebylo to nejlepší... 

  Pošmákly jsme si na palačince, vypily kafíčko a vyrazily dál. 

  Ivča na internetu zjistila, že by měl být zrovna v této době vstup do zámku zdarma. Jenže jsme byly rychle vyvedeny z omylu. 

  Rozhodly jsme se, že to tedy radši okoukneme zvenku. Když jsme tak obcházely kolem, děkovaly jsme osudu, že jsme to nemusely procházet ještě vevnitř. To by nás otrávilo jak muchomůrky. 

  Venku bylo tááák krásně... Jezero s ostrůvkem uprostřed, nádherná zahrada, brána se zlatými motivy... Nejvíc mě ale okouzlilo kamenné schodišně s úžasným zábradlím. Ideální místo na focení. 

  Zahrály jsme si na zámecké paní sestupující po zámeckých schodech, pak na rošťandy vykukující za kamennou koulí, která byla též součástí zábradlí, romantičky v tunelu pod schodištěm... 

  Jenže kafe a ostatní vypité tekutiny udělaly své a my se začaly shánět po toaletách. Pro některé z nás to byla už opravdu akutní situace, kterou bylo třeba neodbytně řešit. 

  Zdálo se, že nám štěstí přeje - během chvilky jsme podle kupodivu jasných směrovek našly WC. 

  V menší místnosti u stolku seděli dva lidé - zástupci obou pohlaví a vybírali "vstupné". Zaplatily jsme a netrpělivě čekaly, až se uvolní jedna ze dvou kabinek určených pro dámy. Mamka už začínala s tanečkem proti počůrání a já postupně okoukávala její kreace. 

  Konečně se jedny dveře otevřely. Mamka se s radostným výrazem ve tváři vrhla záchraně vstříc... 

  Ale ouha. Ven se šourala třesoucí se stařenka rychlostí náměsíčného šneka. Zato ta "vůně" byla hustě nadzvuková. A nečichatelná. 

  Mamčin výraz se rychle změnil z radostného na směs hrůzy a... odporu. V kombinaci s tvořitelkou tohoto smyslového zážitku - roztomilou, křehkou, roztřepanou babičkou - to nebylo jen na počůrání, ale na něco ještě ostřejšího. 

  Mamka přece jenom opatrně zaplula na záchod a já - přes výčitky, že se směji někomu takovému - jsem bublala v záchvatu smíchu a zkoušela vytvořit nohama uzel, abych neudělala loužičku... 

  Uf, dopadlo to dobře, vedlejší kabinka se rychle uvolnila a já byla vysvobozena. 

  Při odchodu ze záchodků nás upřeně sledovaly pohledy dvojice u "vstupného". Přitom s někým mluvili přes vysílačku. Ivča nás ujišťovala, že nás se to netýkalo. Fakt jsem jí to chtěla věřit... 

  Nastal čas vydat se na zpáteční cestu. Což v nás vyvolávalo nelibé pocity. Znovu tu okoukanou štreku? 

  "Tady za tou druhou bránou je nějaké město..." dumaly jsme. 

  Prošly jsme se po ulici a zjistily, že je to Fontainebleau. Sice nám to hlavy moc nebraly, ale šlo nám hlavně o to, dostat se na vlakové nádraží nějakou novou cestou. 

  Ivča si pokecala se slečnou v informačním centru a nakonec jsme zdárně našly jinou variantu cesty na nádraží. 

  Dorazily jsme do Véron a ještě stihly nakoupit v místním obchůdku - víno a olivy... 

  Přemýšlely jsme, jak si ještě zpříjemnit další společný večer ve Francii. 

  Ivča dostala nápad. Pustila nám na svém notebooku na youtube jednu českou písničku a že ji budeme zpívat jako kapela. K tomu se nás rozhodla doprovázet na kytaru. 

  No, ze začátku nám to moc nešlo... Ale pak nás to opravdu "chytlo"!

  Snad to bylo způsobeno tím, že jsme si osvěžovaly hlasivky vínem - náš hlasový projev se nám zdál stále lepší a lepší. Až Ivča vznesla důležitou otázku: "A jak se ta naša kapela bude vlastně jmenovat?" 

  S chichotem jsem jí obratem odpověděla: "Jak říkáš: Naša kapela!" 

  "No jasně!" rozhihňala se mamka a bylo rozhodnuto. 

  Ještě pár hodin jsme rušily noční klid svým kouzelným hudebním projevem. Já mezitím přestala pít alkohol, protože nemám ráda, když je mi blbě :D Mamka s Ivčou to neřešily, takže jsem ještě té noci stihla vystřízlivět a sledovat je v "nameteném" stavu. 

  Fotodokumentace je všeříkající, ale v podstatě nezveřejnitelná. A to množství prázdných lahví od vína naprosto výmluvné...