(Z)KLAMANÁ - báseň

Bezútěšnost objala mou duši,
všichni mí rádoby přátelé
drží se za uši.
Jak mrtvoly bezduché,
němí, slepí, hluší.

A pak další hořkost
do nitra se dere,
když ani vlastní krev
ohledy nebere.

Zklamání střídá
další velká zrada,
když dobrá kamarádka
ukáže mi záda.
Byla jsem tu pro ni,
ne však ona pro mne.
Lidé jsou jak v porcelánu sloni
a nad cizím neštěstím
každý si jen ruce zamne.

Skloním hlavu hluboko mezi ramena:
„Kdyby tu byla
alespoň moje rodina!
Však nikdo nehodlá
jít nyní se mnou,
nést mi světlo naděje
tou dobou temnou.

Zklamání a zrada,
zrada a klamání...
Už mi i slova ´mít ráda´
hrůzu nahání!
Vždyť já nejsem Bůh
a nedokážu věčně odpouštět ty lidské chyby!
Jak zničit mám v lidech
ten zla a nenávisti druh?
Vžyť všude slyším jen samé KDYBY!“

Zoufalství vlna
zachvátí mou mysl
a mozek napjatě
hledá toho utrpení smysl.

Rozhlédnu se kolem
v naději a snaze,
že odpověď najdu
v lidských výrazech.
Avšak lidská duše
zaplatila času příliš draze.

„To spíš tu odpověď
naleznu na zdech!
Ta jejich kamenost
řekne mi víc,
než prázdné lidské oči
a zamračená líc!“

Jak blázen v zoufalství
vyběhnu do tmy lesa,
pod tíhou špíny světa
noha mi klesá.

Tak zařvu se zlostí
a smutkem v hlase:
„Pořád jen sobectví,
nenávist, zas a zase!
Nic není skutečnost,
všechno jen zdá se!

Tak se teď zeptám, světe, Tebe:
Co mi ještě zbývá?“
Obrátím své zraky v temné nebe,
odkud zazní prosba:
„Nezklam sama sebe!“