Přes práh dospělosti

Poslední kapitola Tak, a tohle bude můj poslední zápis v tomto příběhu. Uběhl rok, je dvacátého října, Tomáš by měl narozeniny. Právě tento den nám připadá s Tiborem nejvhodnější ke křtu knihy s názvem Žít a zemřít v lásce. Je v ní dvacet mých a Tomášových básní o životě... a jedna Tiborova.Mám pocit, že konečně všechno chápu – ne rozumem, ale tam někde uvnitř sebe... Stručně shrnu cesty mých nejmilejších: Regina a Patrik, moje nejlepší… Celý článek ›

A tak začalo nádherné přátelství mezi mnou a Tomášovým bratrem Tiborem. Každý nový den jsem od této chvíle vnímala docela odlišně než kdy dřív – cítila a uvědomovala jsem si celou svou bytostí jeho jedinečnost a neopakovatelnost. A každým okamžikem se měnilo a vyjasňovalo do nádherných odstínů mé Já... Pocity bolesti rychle bledly a na jejich místě se objevoval jakýsi hluboký vnitřní klid a porozumění. Z hlubin mé duše vyplouval napovrch opravdový… Celý článek ›

Nežila jsem, jen přežívala ve vzpomínkách na to, co se už nikdy nemohlo vrátit... Ten den jsem měla za sebou necelé dva měsíce od Tomášovy smrti, bylo 4. října.Ve městě jsem koupila svíčku a kytici květin, o kterých jsem ani nevěděla, jak se jmenují... Ale na jejich názvu mi nezáleželo, byly modré a to pro mě bylo důležité.Na hřbitov jsem se dostala až za šera. Bylo to tak nejlepší, aspoň jsem tu byla sama. V noci se moc lidí po hřbitově nepotuluje,… Celý článek ›

Seděla jsem doma ve svém pokoji a pomalu se začínala uklidňovat. Hleděla jsem zamyšleně na Tomášovy věci, a pak netrpělivě otevřela jeden z deníků.´Smrt není sama o sobě tak těžká, Lýdi, nepřemýšlím o tom, co bude se mnou, ale o tom, co vlastně smrt znamená pro všechny lidi na světě. Přece každý se s ní nejednou setká za svůj život a naposledy ve chvíli, kdy umírá. A na tohle jsem, miláčku, přišel...´Tak Tomáš si psal úvahy o tom, co… Celý článek ›

Tak tohle všechno už bylo. Spletitými pavučinami minulosti jsem se propletla zpět do přítomnosti, ve které sedím na hrobě své zesnulé lásky a vlastně už se ani nesnažím odhánět neodbytné vzpomínky. Naše duše jsou stvořeny ze všech našich vzpomínek a zkušeností... Teď mi snad konečně dá ta moje pokoj – promítla jsem si celý příběh, který navždy poznamenal můj život. Minulost, přítomnost, budoucnost – tři důležité pojmy lidského bytí pro mě… Celý článek ›

Můj příchod do chaty vyvolal hotové pozdvižení.„Lýdie, co... co tu děláš?“ vyhrkl Slávek neopatrně.„Snad se Tomášovi... snad...“ koktala Regina zděšeně.„Chce být sám,“ hlesla jsem, aniž bych se dokázala podívat někomu z nich do očí, a pak příkře dodala: „A já taky.“Popadla jsem svou mikinu a zamířila ven.„Počkej, co chceš dělat?“ zadržel mě starostlivě Patrik.Bez ohlédnutí jsem odpověděla: „Nic. Čekat.“Nikdo mě víc nezdržoval.… Celý článek ›

Uběhly další tři těžké dny, během kterých Tomáš stále častěji upadal do bezvědomí. Přicházel k sobě už jen zřídka, ale pokaždé, když se vzbudil, byla jsem u něho... Třetí den se za celých čtyřiadvacet hodin vzbudil jen jednou a jeho jediná, tichá slova zněla: „Mám vás všechny moc rád... Na tohle jediné, prosím, nikdy nezapomeňte... A tebe, Lýdi... tebe miluji víc než svůj život...“Po těchto slovech jsem se rozplakala tak moc, že jsem… Celý článek ›

Lidé do Tomášova pokoje přicházeli a zase odcházeli, ale já nebyla schopna hnout se od něho ani na chvíli. Byla jsem rozhodnutá vydržet u něho do poslední chvíle...„Lýdi, prosím tě, tamhle v kapse mám ten tvůj deníček, mohla bys mi ho podat?“ poprosil mě, ukazujíc ke svým kalhotám, aniž by k tomu místu otočil hlavu. Sebemenší pohyb mu dělal velké potíže, dokonce i mluvit pro něho bylo čím dál složitější. Občas jsem měla dojem, že je duchem úplně… Celý článek ›

Brzy se v nemocnici objevili i Regina, Patrik, Slávek a Ivana a Tomášův pokoj byl najednou plný života...„Tome, mám podezření, že si pleteš dny! Chtěls sem přece nastoupit až zítra,“ přivítal se s ním Slávek, pokoušejíc se o vtip. Musel se asi hodně přemáhat, protože jsem si nemohla nevšimnout, jak se zděsil, když poprvé zahlédl zesláblého Tomáše.Tom se na něho šibalsky usmál a odpověděl: „Jo, to bude asi tím, že jsem kdesi zabudol svůj kapesní… Celý článek ›

„Nenávidím nemocnice a nejradši bych odsud utekl! Jen kdyby to bylo aspoň trochu možné...“ svěřoval se mi Tomáš ve svém nemocničním pokoji, když nabral po pár hodinách spánku zase trochu síly. „Nejhorší je pocit, že se v té veliké bílé posteli ztratím a nikdo už mě víc nenajde.“Ano, opravdu se v té hrozné nemocniční posteli zdál tak bezbranný a ztracený...„Nejsi a nikdy nebudeš sám, Tome, to ti slibuju,“ přesvědčovala jsem ho tiše, zvedla… Celý článek ›