Ve spirále osudu - román

Poslední minikapitola Nadešel den, kdy jsme se měli stát rodiči. Když nám poprvé vložili do náručí našeho syna, s překvapeným úsměvem jsme se na sebe se Sashou podívali. Nepochybovali jsme. “Tak, milí rodiče, jakpak se bude váš chlapeček jmenovat?” zeptala se nás porodní asistentka. Naše pohledy se znovu setkaly. Pak jsme jedním dechem, jedním hlasem prohlásili: “Je to Keith.” Celý článek ›

Pár měsíců po Keithově smrti jsme se se Sashou pomalu začínali scházet veřejně. K prvnímu výročí Keithova úmrtí jsme vydali knihu Ve spirále osudu. Věrně jsme v ní vyjevili celý náš příběh. Kniha oslovila velkou spoustu lidí. Svěřovali se nám se svými vlastními úchvatnými zážitky a zkušenostmi. Bylo to pro nás všechny tak osvobozující. Vždyť každý něco takového prožil. Jen mít tu odvahu mluvit o tom. A my jsme jim tu odvahu svým vyprávěním… Celý článek ›

Byli jsme tak šťastní. Ani se nám příliš nechtělo zpátky do Irska. Tam jsme se ještě pořád nemohli chovat tak přirozeně, jak jsme to cítili. Budoucnost však znamenala nádhernou, láskyplnou výzvu. A tak jsme jí směle vykročili vstříc. Společně. Brian, Sasha a Colin se shodli na tom, že bez Keitha už nejsou Destiny´s Boys. Kluci dál pokračovali ve svém hudebním tvoření různým způsobem. Sasha a Míša konečně dotáhli k dokonalosti své společné album… Celý článek ›

Náš čtrnáctidenní pobyt v Česku jsme prožili jako líbánky. V zamilovaném opojení jsme si psali také básně. Jak jinak než milostné... Tuhle napsal Sasha pro mě. Přiznám se, že jsem se pořádně červenala. Tak hluboká, láskyplná, pravdivá... Pro mou lásku Není v tom žádný hřích, když v nocích bezesných s plamenem lásky a touhy v sobě skláním se, lásko moje, k tobě. Oči se zatřpytí jiskrami vášně, ústa nám šeptají: „Miluji tě!… Celý článek ›

“Je mi s tebou tak nepopsatelně, božsky,” vzdychl mi do ucha Sasha, když jsme si jen tak seděli v objetí na pohovce a tiše vychutnávali vzájemnou přítomnost. “Kéž bychom nemuseli přemýšlet o tom, co bude dál...” Něžně jsem mu prohrábla vlasy a uklidňujícím hlasem řekla: “Já vím, musíme brát ohledy na Keithovu památku... Ani ne tak kvůli němu samotnému, jako kvůli jeho nejbližším.” Pomalu pokýval hlavou. “Hmmm, neměli bychom z našeho… Celý článek ›

A začaly jsme s plány přestavby a sháněním vhodných spolupracovníků. Všechno šlo tak nějak samo. Samá ´náhoda´. ´Náhodou´ jeden Liamův známý byl architekt a moc fajn originální človíček. Zora se nabídla, že se bude starat o rozpočet a celkově o finanční stránku našeho projektu. Prostě rozená ekonomka. Marika se nám svěřila, že se na svatební cestě ´náhodou´ seznámila s jednou paní, co dělá aromaterapii a že ji to velmi oslovilo. Rozhodla se… Celý článek ›

Skoro každý den jsem večer zašla ke Keithovu hrobu. V myšlenkách jsem s ním probírala, co se v mém životě děje. Ten večer jsem se mu svěřila se svými pochybnostmi o našem domu. “Můžeš mi, prosím, poradit, co s ním mám dělat?” požádala jsem ho beze slov. Chvíli nato se mi v mysli rozeběhl kousek Keithova příběhu z minulého života. Jak se snažil alespoň trochu napravit, co během svého sobeckého života natropil. Svoje peníze využil na stavbu domovů… Celý článek ›

Opatrně jsem se vracela do ´normálního´ života. Znovu jsem začala dělat chůvu Avě a sem tam jsem vykládala karty. Dávala jsem šanci času, aby zahojil, co se dalo. Pár dní po pohřbu se mi ozval jeden právník. Oznámil mi, že Keith před svou cestou do Ameriky sepsal závěť. “Tak, slečno, Denemarková, Keith zde napsal, že všechen svůj majetek odkazuje Vám. Prý už budete vědět, jak s tím naložit,” řekl mi s milým úsměvem. Koukala jsem na něho jako… Celý článek ›

Nastal den pohřbu. To ráno jsem sbírala sílu a odvahu vstát ještě o něco déle a hůř. “Niky, už jsi vzhůru?” ozvala se za dveřmi pokoje Míša. “Ano, už vstávám,” odpověděla jsem a vyskočila s přemáháním z postele. Na skříni jsem měla na ramínku připravené smuteční šaty. Ostatní oblečení leželo na malé skříňce hned vedle. Od toho dne, kdy jsem se dozvěděla, že Keith už se nevrátí, jsem nebyla schopná spát v naší posteli, v naší… Celý článek ›

Následujících pár dní mám zahalených v jakési mlze. Prostě si je moc nepamatuji. Připadala jsem si jak přepnutá do nějakého úsporného režimu. A taky jsem měla pocit, že vůbec nic necítím. Jakobych měla vypnuté emoce. Takhle nějak jsem si představovala ´živou mrtvolu´. Nebyla jsem si jistá, jestli se to dělo z mého vlastního rozhodnutí, ale měla jsem spíš dojem, že v tom je nějaký vyšší úmysl. Snad abych to lépe zvládala. Později jsem to svým… Celý článek ›